Bahar Dutt: Chci chránit indickou přírodu

Bahar Duttová se narodila roku 1975 do rodiny jedné z prvních indických novinářek a vyrůstala v metropolitním velkoměstě Dillí a v New Yorku. Již od mládí se u ní projevila láska k přírodě a všemu živému, což ji později vedlo k ochraně životního prostředí. Nejprve deset let pracovala na menších lokálních projektech, později se vydala cestou environmentální žurnalistiky. Zkraje tohoto roku vydala knihu Green Wars, unikátní svým příběhem i obsahem.

Vystudovala jste sociální práci na Univerzitě v Dillí, pracovala jste deset let se zaříkávači hadů a následně jste absolvovala obor Ochrany volně žijících zvířat na Durrellově Institutu ochrany přírody a ekologie ve Velké Británii. Věděla jste již v dětství, co budete dělat?

Jediné, co jsem věděla, bylo, že chci pracovat v oboru životního prostředí a se zvířaty. S přibývajícím věkem jsem si začala uvědomovat, že v Indii, kde jsou miliony chudých závislé na lesích, musí člověk s lidmi spolupracovat, aby něčeho v oblasti ochrany přírody dosáhl. Právě to mě vedlo k práci se zaříkávači hadů.

Bylo pro vás složité obhájit své nadšení pro ochranu přírody před rodinou, přáteli nebo kolegy?

Ne, právě naopak, měla jsem velké štěstí. Moje rodina mě podporovala, byla zvyklá na to, že jsem vždy na několik dnů zmizela na venkov, kde jsem pracovala se zaříkávači hadů. Předtím jsem vypomáhala v jednom útulku pro zvířata nedaleko našeho domu a moje maminka tolerovala, že nosím domů toulavé psy a kočky. Když jsem byla starší, začala jsem navštěvovat osadu zaříkávačů hadů v Dillí. Uvědomila jsem si, že pokud nechceme, aby tito lidé používali ke svým představením hady, musíme jim poskytnout jiné možnosti obživy. Jedná se o chudou vrstvu obyvatel, kteří nemají mnoho jiných dovedností, které by mohli uplatnit. Když jsem k nim poprvé přišla, nedůvěřovali mi a házeli po mně hady. Postupně jsem k nim však našla cestu, a tak začala moje první ochranářská práce, které jsem zasvětila deset let.

Proč jste z ochrany přírody přesedlala na environmentální žurnalistiku?

Hlavní impuls přišel ve chvíli, kdy se pod vlivem růstu indické ekonomiky začaly budovat silnice přes tygří rezervace, začalo se těžit v nejvzácnějších lesních oblastech a politici a různé firmy začali porušovat zákony o životním prostředí do té doby nevídaným způsobem. Zatímco všechna pozornost médií se soustředila na pytlačení, nikdo se nezabýval úbytkem přírodních stanovišť — řek, mokřadů a lesů. Právě tehdy jsem se rozhodla, že začnu o těchto problémech psát.

Bahar-with-Turtle

Foto: Vijay Bedi

Soustředíte se na méně známé živočišné druhy místo toho, abyste psala o oblíbených indických zvířatech, například o tygrech. Proč?

V Indii je to tak, že na hlavní stránky novin se dostane právě jen tygr nebo slon. Ale co ostatní druhy? Víme vůbec, že existují druhy jako například kočka rybářská nebo gaviál indický? Proto jsem se rozhodla, že se ve své knize budu soustředit na méně známé druhy.

Je práce investigativní environmentální novinářky nebezpečná? Přemýšlela jste někdy o tom, že si najdete snadnější zaměstnání?

Pátrání jsou náročná, ale zároveň nesmírně obohacující a zajímavá. Jednou jsem například dělala reportáž ve státě Goa o těžbě minerálů v nelegálním dole v místních lesích. V průběhu natáčení byl náš štáb napaden a policisté se postavili na stranu mafie. Pamatuji si, že jsem se v tu chvíli dost bála, ale nakonec se to vyřešilo, dostali jsme se zpátky do Dillí a natočený snímek použili jako důkaz proti těžební společnosti, která byla následně přinucena důl uzavřít. Myslím si, že pokud má člověk dobré důkazy, nikdo ho nemůže zastrašit.

Leitmotivem knihy Green Wars je, že v současné Indii probíhá veliký konflikt mezi hospodářským růstem a ochranou přírody. Píšete o tzv. environmentální Kuznetsově křivce, která vyjadřuje skutečnost, že teprve při dosažení vyššího stupně ekonomického vývoje si mohou státy dovolit ochraňovat životní prostředí. Jak by se k tomu měla Indie postavit?

Indie potřebuje zapracovat na nízkouhlíkovém hospodářství. Předtím však potřebujeme přesvědčit obyvatele a politiky, že je to důležité. Momentálně chceme stavět vodní elektrárny, mrakodrapy a dálnice přes pralesy. Pokud se ale my lidé rozhodneme, že čistý vzduch, příroda a čistá voda jsou stejně důležité, pak dokážeme nalézt jiné způsoby rozvoje a růstu, které nebudou zatěžovat přírodu a ničit její biodiverzitu. Existuje mnoho dobrých příkladů, ale nejprve musíme být sami přesvědčení, že je tato otázka důležitá.

Co si myslíte o nové Módího vládě? Prý ji znepokojují neziskové organizace, které jsou financované ze zahraničí a údajně brání hospodářskému růstu, protože protestují proti velkým infrastrukturním projektům.

To, že se jim podařilo vykreslit environmentalisty jako lidi, kteří jdou proti národu, je podle mě mistrovský tah. Kdokoliv, kdo protestuje proti těžbě uhlí, je proti Indii. Zajímalo by mě, jestli je proti národu i ten, kdo pečuje o naše lesy a čistý vzduch?

V jednom rozhovoru jste řekla, že za vším je třeba hledat peníze. Jakou roli podle vás hrají peníze a korupce v ochraně indických přírodních stanovišť?

Myslím si, že lidé se neustále upínají k velkým projektům. Velké vodní přehrady vyžadují hodně peněz. Pokud by nám tolik nezáleželo na penězích, dívali bychom se po jiných alternativách — menších nádržích, hospodaření s dešťovou vodou, doplňování zásob podzemních vod a snižování ztrát při přenosech energie — místo toho, abychom slepě budovali další a další vodní elektrárny a nádrže v Himálajích.

Bahar Dutt

Foto: Vijay Bedi

Někdo by mohl říct, že vaše názory jsou elitářské, protože odpíráte lidem ve vesnických oblastech jejich právo na rozvoj, zatímco se sama jakožto vzdělaná osoba těšíte všem výdobytkům metropolitního města, jakým je Dillí.

Ve své knize píšu, že všichni lidé by měli mít právo na rozvoj a možnost rozhodnout se, jaký typ rozvoje chtějí. Jak může někdo nazývat rozvojem to, že se kvůli výstavbě továrny musejí vystěhovat miliony lidí ze svých domovů, zabere se jim půda a zničí se jejich lesy? Pokud těžební doly skutečně přinášejí regionům rozvoj, jak je možné, že indické státy s nejbohatšími nalezišti minerálů jsou stále zaostalé?

V Green Wars zmiňujete, že zatímco vaši kamarádi studovali na nejprestižnějších amerických univerzitách a vydělávali balíky peněz, vy jste se toulala přírodou a nevěděla, jaké poznání vám ten který den přinese. Jak se teď díváte na svůj život, když se setkáte s některými ze svých přátel? Máte pocit naplnění?

Ano, mám. Jak jsem zmínila ve své knize, trávím čas pod otevřeným nebem, dělám reportáže o divokých zvířatech, snažím se odkrývat tajemství přírody a dělit se o svoje příběhy s ostatními. Existuje něco napínavějšího?

Jaký byl váš největší profesní omyl?

Nerada přemýšlím o věcech v protikladech jako úspěch či selhání. Situace chápu spíše jako výzvy než jako selhání. Největší výzvou pro environmentálního novináře je dostat svůj příběh na první stranu novin. Zvláště tehdy, když se týká nějakého politika nebo významného podnikatele.

Snažíte se omezit svoji uhlíkovou stopu?

Ano, neustále, i když si nejsem jistá, jestli se mi to daří. Snažím se chodit co nejvíc pěšky a být zodpovědným konzumentem. Jsem ráda, když vím, odkud pocházejí výrobky, které se mi dostávají do ruky. Postupně si také začínám uvědomovat, z jaké dálky přichází jídlo, které každý den jím.

Co je podle vás nejtypičtější rys indické společnosti?

Myslím si, že jsme společnost, která se dokáže dobře adaptovat v těžkých situacích, a že jsme velice inovativní národ, který je zvyklý přežívat navzdory všemu, co nám přichází do cesty. Právě proto jsem optimistka a věřím, že i přes naše obrovské problémy s ochranou životního prostředí si dokážeme poradit. Myslím si, že indické společnosti je příroda v nitru velice blízká.

Jaké máte plány do budoucna? Hodláte napsat novou knihu?

Doufám, že se mi podaří vytvořit prostor někde poblíž Dillí, kam by lidé mohli přijít a být ve spojení s přírodou. Rozpracovávám rovněž nápad na novou knihu, která se doufám ponese v trochu pozitivnějším duchu.

Tento rozhovor vyšel v časopise Sedmá generace.

Úvodní foto: Sacha Styles // Unsplash

%d bloggers like this: