Seth Siegel: Každá země je schopná vyřešit nedostatek vody

„Je mnoho pádných důvodů, proč přijet do České republiky, ale návštěva sklářské galerie Moser je vysoko na mém žebříčku priorit,“ započal rozhovor Seth Siegel, aktivista a autor bestselleru New York Times Budiž voda: Izraelská inspirace pro svět ohrožený nedostatkem vody. Seth Siegel měl být hvězdou brněnského festivalu Ekofilm, jehož tématem byla voda, ale z rodinných důvodů nemohl přijet. I přesto si udělal hodinu čas, aby se mnou vášnivě diskutoval o vodě — tématu, kterému se věnuje posledních pět let a přednášel o něm v americkém Kongresu, na půdě Organizace spojených národů, ve Světové bance a na univerzitách jako Harvard, Yale a Princeton.

Zavíráte kohoutek, když si čistíte zuby?

Je milé, že předpokládáte, že si čistím zuby, ale ano, zavírám (smích). Ale to už jsem dělal dlouho předtím, než jsem knihu napsal.

Vaše kniha se stala mezinárodním bestsellerem a od jejího vydání jste poskytl téměř 250 rozhovorů a přednášek. Na co se vás ještě nikdo nezeptal?

Nikdo se mě nezeptal, proč se státy nesnaží více dělat, co je potřeba. Všichni víme, že ve světě je problém s pitnou vodou a že jí je nedostatek, tak proč s tím nic neděláme? Kdybych na tuto otázku měl odpovědět, řekl bych, že je to kombinací několika faktorů — zvolených úředníků, kteří se zabývají více ožehavými tématy, vědomím toho, že se jedná o finančně nákladné řešení, a také tím, že společnost není dostatečně informovaná o tomto problému, a proto nepožaduje změnu.

Proč lidem tak málo záleží na vodě?

Protože nevidí přímé důsledky problémů spojených s vodou. Když jedete po silnici, která je plná výtluků, nebo chodíte do školy s rozbitými okny, pravděpodobně si budete stěžovat a chtít změnu. Ale málokdo ví, že největším problémem ve městech je, že praskají vodovodní potrubí a uniká pitná voda. Starostové po celém světě o tomto problému vědí, ale rozhodli se, že je levnější vodu ztrácet než položit nové potrubí.

Jakarta ztrácí 65 procent vody, v Dublinu uniká 50 procent vody a v každém průměrném městě prosakuje asi třetina vody. Vzhledem k tomu, že v Československu byla položena potrubí po druhé světové válce, předpokládám, že za nějakých pět let začnou praskat. Celosvětový únik vody bychom přitom dokázali pomocí technologií omezit na 5—10 procent. Ale jelikož je voda v podzemí, nikdo si jí nevšímá. Jak se říká: „Sejde z očí, sejde z mysli.“

ken-treloar-468630-unsplash.jpg

Foto: Ken Treloar // Unsplash

Co bychom měli dělat pro to, aby se z vody stala znovu priorita?

O změnu by měli usilovat hlavně veřejní činitelé. Jenže jak už to bývá, nikdy nebudou dělat nic, co je bude stát hodně peněz, pokud to pro ně nebude politicky výhodné. Hlavní úděl proto spočívá na lidech, kterým na vodě záleží a kteří jsou ochotní společnost o této problematice informovat bez toho, že by někomu vyhrožovali nebo na někoho vytvářeli tlak. Pokud se totiž zvýší povědomí o problémech s vodou, postupně se tohoto tématu chytnou i politikové a začnou se mu věnovat a investovat do něj. Změna musí nastat na té nejnižší úrovni a postupně ovlivnit vyšší vrstvy. Je to stejné jako s ostatními hnutími. Před deseti lety bylo 85 procent Američanů proti sňatkům homosexuálů, přičemž dnes je téměř 80 procent Američanů pro. Pokud společnosti soustavně předkládáte nějaké téma, můžete dosáhnout opravdové změny postojů.

Jakou změnu by měli občané po politicích požadovat?

Měli by volat hlavně po přeměně zemědělství, které dnes spotřebovává 70—80 procent pitné vody. Na výrobu jedné libry (jedna libra = 0,454 kg — pozn. redakce) hovězího masa je potřeba sedmnáctkrát více vody než na libru kukuřice. Představte si, jaké by to bylo, kdybychom mohli efektivněji využívat vodu. Potřebujeme také umět vyčistit odpadní vody a používat je pro účely zemědělství a zalévání zahrad, veřejných parků a golfových hřišť. Měli bychom požadovat, aby cena vody nebyla subvencovaná, ale aby odrážela reálné náklady na její získávání, čištění a distribuci. Žádné kampaně na šetření vodou nebudou nikdy tak efektivní jako správná cenotvorba. Země, které mají přístup k moři a mohou si to dovolit, by se měly začít zajímat o desalinaci (proces, při kterém se z mořské vody získá sladká pitná voda — pozn. red).

Co mohou kromě kampaní a požadavků na politiky ještě běžní občané udělat pro to, aby se lidstvo k vodě chovalo lépe?

Záleží, jestli žijí v bytě, nebo v domě. Je neuvěřitelné, že průměrná domácnost v západním světě spotřebuje 50—70 procent vody na zahradě. Dávalo by smysl, kdyby vlády vymyslely motivační programy na lepší využívání vody. V jižní Kalifornii a v Nevadě například zafungovalo, že lidé zrušili trávníky, za což dostali daňové zvýhodnění. Co se týká bytů, lidé by mohli začít tím, že si nainstalují zařízení na kohoutky, která sníží spotřebu vody. Ale jak už jsem říkal, hlavním problémem není, že se lidé dlouho sprchují, ale že města ztrácejí vodu kvůli špatným trubkám. Na ně bychom se měli soustředit.

Ve vaší knize říkáte, že by se všechny země měly nechat inspirovat vodohospodářským systémem Izraele. Proč si myslíte, že právě izraelský model je tak dobrý?

Na Izraeli je unikátní, že od počátku své existence udělal z vody prioritu. Izraelci věděli, že s narůstajícím počtem příchozích obyvatel by mohli mít problémy s nedostatkem vody, a proto vytvořili sofistikovaný systém vodního hospodářství a plánovaní, který je nezávislý a apolitický. Izrael dnes využívá méně vody než v roce 1971, kdy se jeho populace zdvojnásobila. Je jednou z mála zemí, která platí skutečnou cenu vody, a navíc zavedli skvělé technologie. V domácnostech mají úspornější zařízení včetně sprch, dřezů, duálního splachování a nových typů splachování, které místo 24 litrů používají pouze šest litrů.

Existují kromě Izraele ještě nějaké další země, ke kterým můžeme vzhlížet?

Austrálie začíná používat desalinaci. Singapur je přeborník ve zpracování odpadové vody. Dokážou ji vyčistit a vrátit zpátky do oběhu jako pitnou vodu. Suché americké státy jako Nevada, Arizona, Colorado a Kalifornie staví na izraelském modelu. Indie se rozhodla přejít od intenzivního zavlažování ke kapkové závlaze, kdy každá rostlinka dostane pouze tolik vody, kolik jí skutečně potřebuje. Čína stále mluví o tom, že vodohospodářství řeší a investuje do něj hodně peněz, ale ještě jsem neviděl žádné výsledky. Předpokládám, že za několik let budou čelit velkým problémům s vodou. Myslím si, že mnoho zemí se něco snaží dělat, nebo o tom aspoň mluví, ale v žádné zemi to není na takové úrovni jako v Izraeli.

markus-spiske-502390-unsplash.jpg

Foto: Markus Spiske // Unsplash

Mohou všechny země jednoduše vzít izraelský model a okopírovat ho?

Ne vše, co Izrael udělal, je pro každého. Například Česká republika je vnitrozemní stát, a proto diskuse o desalinaci nedává smysl. Každá země musí vzít v potaz, v jakých zeměpisných podmínkách se nachází a jaké má finanční možnosti, infrastrukturu a lidský kapitál. Chudá země pravděpodobně nezrealizuje desalinační program za 400 milionů dolarů. Ne kvůli vysoké ceně, protože by si mohla půjčit peníze od Světové banky, ale kvůli tomu, že nemá technické zázemí — lidi, kteří by závod řídili. Téměř každé zemi by však prospěla lepší správa, zavedení skutečné ceny vody a použití lepších technologií.

Izrael na svém systému pracuje již od třicátých let dvacátého století. Mají dnešní země, zvláště pak ty rozvojové, šanci ho dohnat?

Ano, mají. Je to stejné jako s každou jinou technologií. Rozvojové země také rovnou začaly používat mobilní telefony a nemusely procházet stoletým vývojem a používáním pevné linky. Stejně tak mohou rovnou začít používat kapkovou závlahu. Mohou si půjčit součástky a začít je používat na svých polích.

Nejsou pro ně tyto technologie příliš drahé?

Některé technologie, jako desalinace, jsou vhodné spíše pro bohaté země a chudým zemím bych je nedoporučil. Technologie na pokročilé čištění vod, znovupoužití odpadních vod a kapková závlaha však nejsou příliš drahé. Chudé země si navíc mohou koupit levnější varianty, které sice nejsou tak kvalitní, ale stále jsou mnohem lepší než současný způsob hospodaření. Existuje například kapková závlaha, která funguje bez elektřiny. Chudé rozvojové země nemohou udělat všechno hned, ale pokud budou pracovat systematicky, nebudou zkorumpované a budou mít vlády, které se o své lidi zajímají, zanedlouho se jim podaří dosáhnout podstatné změny.

Nejméně rozvinutým zemím však právě tento typ vlády chybí. Kdo by jim měl pomoci?

V ideálním případě vládní agentury a neziskové organizace. Charity však často vyberou peníze od lidí dobré vůle po celém světě, postaví pumpu na vodu někde v Africe nebo v Asii, a když jim dojdou finance, odejdou. Po šesti měsících pumpa nefunguje a není nikdo, kdo by ji opravil. Jednou z příležitostí v rozvojovém světě je místo neziskovek, charit a cizích vládních agentur, které přijdou a nutí lidem svá řešení, nechat fungovat tržní mechanismy. Pokud lidé najednou začnou vydělávat na kapkové závlaze, znovupoužití odpadních vod a vodních pumpách, budou se ke všemu chovat lépe a bude jim záležet na tom, aby věci fungovaly, byly dobře udržované a nikdo je neukradl.

ivan-bandura-761167-unsplash.jpg

Foto: Ivan Bandura // Unsplash

Setkal jste se už s nějakými funkčními příklady neziskových organizací, které se úspěšně zabývají vodou?

Ano. Znám jednu pěknou izraelskou neziskovku Fair Planet, kterou založila v roce 2012 Shoshan Haran v Etiopii, kde 95 procent ekonomiky závisí na zemědělství. Tato žena naučila 250 etiopských zemědělců, jak pěstovat rajčata způsobem, který značně šetří vodou. Výsledkem bylo, že jim narostly výnosy o 500 procent. Dnes používá její techniku 40 tisíc zemědělců. Tito lidé nejsou zaostalí, potřebují jen, aby jim někdo ukázal efektivní způsob, jak s vodou zacházet.

Dalším příkladem je nezisková organizace Innovation Africa, která pomáhá ve vesnicích v mnoha afrických zemích vrtat studny a učí zemědělce technice kapkové závlahy. Aby se ujistili, že po jejich odchodu bude systém funkční, instalují do studen senzory, díky kterým mohou pomocí mobilních technologií v Tel Avivu každých 15 minut monitorovat, jestli vše funguje. Malé farmy, které dnes používají jejich studny, vypěstují a prodají více potravin než dříve. Místní ženy navíc už nemusejí pro vodu chodit osmkrát denně, ale stačí jim jedna cesta a mladé dívky díky tomu mohou chodit do školy.

Ve vaší knize mluvíte hodně o technologiích. Myslíte si, že technologie jsou jediným řešením pro svět ohrožený nedostatkem vody?

Ne, to si určitě nemyslím. Je potřeba využívat další prvky, jakými jsou tržní cenotvorba, vzdělávací kampaně, dlouhodobé plánování a apolitický systém řízení vodohospodářství. Všechny tyto prvky jsou důležité.

A co snížení spotřeby vody? Nikdy jsem vás neslyšela mluvit o tom, že by se lidé měli omezit.

Jsem zastáncem toho, že lidé by měli mít volnost v tom, co chtějí dělat, ale zároveň by měli být připravení za to zaplatit. Pokud chce mít někdo na zahradě bazén, ať ho má, ale musí zaplatit skutečnou cenu vody, která zahrnuje její dopravu, čištění a administraci.

tucker-tangeman-584468-unsplash.jpg

Foto: Tucker Tangeman // Unsplash

Pokud bude chtít každý bazén, nezbude nám skoro žádná pitná voda.

Ale to popírá vše, co víme o tržní ekonomice. Čím více porostou ceny vody, tím méně vody budou lidé používat a tím více řešení najdeme. Můžete říct, že vodu nic nenahradí, a budete mít pravdu, ale v tomto ohledu jsou jakousi náhražkou právě technologie. Když se zvýší cena vody, najednou se objeví technologie, které nám umožní s vodou hospodařit mnohem lépe. Navíc si myslím, že pokud se tak stane, lidé změní své spotřební návyky. Tržní síly v historii vždy fungovaly dobře a domnívám se, že bychom je měli nechat dělat svou práci.

Nicméně dnes je cena vody subvencovaná a lidé jí používají příliš mnoho.

Ano, a je to proto, že nedovolíme trhu, aby její cenu určil sám. Musíme být odvážní a začít mluvit o tom, že bychom měli platit skutečnou cenu vody. Každý domov a každá firma by měla mít vodoměr, ze kterého bychom měli sbírat údaje a vědět, kolik vody lidé používají a kolik by měli zaplatit. Je to ten nejefektivnější způsob, jak snížit spotřebu. V Izraeli se za jeden rok snížila spotřeba vody o 18 procent poté, co se zavedly skutečné ceny vody. Oproti tomu masivní vzdělávací kampaň na šetření vodou vedla ke snížení spotřeby o 9 procent za rok.

Jak mohou ostatní země tuto cenotvorbu zavést?

Vlády by se o to měly pokusit, ale pokud je běžní lidé nedonutí, nic se nestane. V roce 1970 se ve Spojených státech nekontrolovalo, jestli někdo vypouští špinavou vodu do řeky. Od doby, co vláda schválila zákon na ochranu vod, vznikla celá řada omezení a lidé přestali do vody vypouštět chemikálie. Můžeme se ptát, jestli jsou všechny řeky v Americe čisté, a odpověď by zněla: „Ne, nejsou, více než polovina z nich je stále znečištěných.“ Ale i tak se díky tomuto zákonu podařilo silně zredukovat množství odpadu, který se do vody dostával.

jason-briscoe-397404-unsplash.jpg

Foto: Jason Briscoe // Unsplash

Co si myslíte, že nás čeká v budoucnosti? Budeme válčit o vodu?

Nemyslím si, že ve 21. století budeme svádět války o vodu. Pro mnohé vlády je lákavé využívat nedostatek vody ke štvaní vlastních obyvatel proti obyvatelům jiného státu, ale není to dobrá strategie. Války jsou mnohem nákladnější než vymýšlení technologických řešení pro problémy spojené s nedostatkem vody. Dnes se mluví o krizi způsobené sporem o vodu mezi Egyptem a Etiopií. Egypt vyhrožuje Etiopii, že nechá odpálit Velkou etiopskou renesanční přehradu, která leží na Modrém Nilu a jejíž zprovoznění na konci roku 2019 by mělo výrazně omezit průtok vody do Egypta. Válka by však byla mnohem dražší než využití desalinace, kapkové závlahy a různých programů na zachytávání vody. To platí i pro země, které jsou kvůli vodě ve věčném sváru, jako Pákistán a Indie, Čína a její sousední země nebo Turecko a Irák.

Podle OSN nás bude v roce 2050 deset miliard. Bude dost vody pro všechny?

Podle mě je určitě možné, že budeme v situaci, kdy nebudeme mít dostatek vody pro všechny naše potřeby. A pokud s tím něco neuděláme, budeme ve velkém průšvihu. Zároveň si však nemyslím, že jenom kvůli tomu, že nás bude deset miliard, budeme trpět nedostatkem vody. Možná se to stane, možná ne. Je to možné, ale ne jisté. Každopádně je v našich rukou, abychom tomu zabránili.

image001.jpg

Foto: Seth Siegel

Seth Siegel (*1953) je podnikatel, aktivista a autor New York Times bestselleru Budiž voda: Izraelská inspirace pro svět ohrožený nedostatkem vody. Tato kniha byla přeložena do patnácti jazyků ve více než padesáti zemích a získala ocenění od Tonyho Blaira, Michaela Bloomberga, Šimona Perése a Roberta F. Kennedyho. Seth Siegel přednáší o problematice vody před zaplněnými halami na čtyřech kontinentech. Vystoupil už v americkém Kongresu, na půdě Organizace spojených národů, ve Světové bance, v Davosu, v sídlu firmy Google a na desítkách univerzit včetně Harvardu, Yalu a Princentonu.

Tento rozhovor vyšel v časopise Sedmá generace.

Úvodní foto: Luemen Carlson // Unsplash

%d bloggers like this: