Tomáš Grim: Vysazování lesů je asi to úplně poslední, co by ochraně naší přírody mohlo pomoci

S předním českým ornitologem Tomášem Grimem jsme si povídali o tom, že změna klimatu není pro přírodu zas až takový strašák a že mnohem nebezpečnější jsou invaze (šíření nepůvodních druhů do nových oblastí) a urbanizace (rozrůstající se města). A taky o tom, jak může každý z nás pomoci ochraně ptáků.

Vždycky mě zajímalo, jak ptáci najdou cestu na místo vzdálené tisíce kilometrů, kde nikdy nebyli?

Zatímco někteří ptáci, například jeřábi nebo husy, se tažné trasy učí od svých rodičů, jiní je mají vrozené. U kukaček jsme zjistili, že mláďata odlétají do zimovišť vzdálených přes 8 tisíc kilometrů přímou čarou až měsíc po svých rodičích. Mládě táhne napoprvé samo a navíc v noci, což je neuvěřitelný výkon. Tohle zjištění je jen pár let staré a o tom, jak je tento migrační „stroj“ nastavený, nevíme zatím nic. Nejspíš se orientují podle hvězd a magnetického pole. Fascinující je jeho přesnost: mladá kukačka letí sice jinou trasou než dospělá, ale trefí se prakticky do stejného zimoviště v centrální Africe.

Podle čeho se ptáci rozhodují, jestli zahnízdí u nás nebo na druhém konci Evropy?

Vždy záleží na druhu. Někteří ptáci jsou věrní místu vylíhnutí, respektive zahnízdění. V tropech je normální, že syn či dcera mravenčíka či hrnčiříka zdědí teritorium svých rodičů a stráví v něm celý život. Jiné druhy, třeba severské sovy, hnízdí každý rok o stovky kilometrů jinde podle toho, jak se kde urodí drobní hlodavci, hlavní položka na jejich menu.

 Většina laiků očekává, že tropičtí ptáci bují barevností. Sameček květomila modrého (Cyanerpes cyaneus), focený v Kostarice, by tomu zdánlivě nasvědčoval. Ve skutečnosti ale i tropům vládnou úhápéčka – univerzální hnědí ptáci.

Většina laiků očekává, že tropičtí ptáci bují barevností. Sameček květomila modrého (Cyanerpes cyaneus), focený v Kostarice, by tomu zdánlivě nasvědčoval. Ve skutečnosti ale i tropům vládnou úhápéčka – univerzální hnědí ptáci. (c) Tomáš Grim/www.tomasgrim.com

Jak se ptáci přizpůsobují degradaci životního prostředí a změně klimatu?

Někteří snadno, jiní těžce. Ti druzí na to doplácejí. Například kukačka jde populačně prudce dolů, nejspíš kvůli úbytku chlupatých housenek, kterými se živí. Některým druhům ale ničení prostředí dokonce vyhovuje: najdete vrabce domácího, rorýse obecného nebo rehka domácího v nenarušené přírodě? Vůbec ne. Žijí jen v přítomnosti člověka. Trošku jinak jsou na tom třeba kosi černí, kteří sice dál obývají lesy, ale posledních 200 let úspěšně obsazují vesnice i města.

Jak se ptáci přizpůsobují životu ve městech?

Po všech stránkách až neuvěřitelně rychle. Zrovna zmíněný kos černý je jedním z nejlépe prozkoumaných druhů, které se urbanizují. Kos „měšťák“ má jinou fyziologii, hnízdní biologii a chování než kos „lesní“. Kdyby šlo o nově objevené tropické druhy ptáků, možná by byly lesní a urbánní populace považovány za samostatné druhy. Je neuvěřitelné, že tyto rozdíly se objevily během pouhých 200 let a leccos naznačuje, že evoluční změna se nám tu děje v přímém přenosu a koukáte na ni, když jdete přes park do práce!

V rozhovoru pro časopis Příroda jste říkal, že invaze a urbanizace hýbou přírodou více než změna klimatu. Jak jste to myslel?

Nejdřív pro jistotu upřesním, že slovo „urbanizace“ se používá v řadě významů a laiky to mate. U nás v biologii nejde o koncentraci obyvatelstva ve městech, jak by to asi definovali sociologové. Pro biologa jde o dvě věci: jednak o změnu krajiny, tedy její „zastavění“ obytnými domy, průmyslovými komplexy či dopravní infrastrukturou, jednak o „poměšťování“ organismů, tedy jejich „stěhování“ do měst. Urbanizace v tom prvním smyslu způsobuje urbanizaci v tom druhém smyslu. A proč jsou urbanizace a invaze silnějšími hybateli přírodních změn než klimatické změny?

Jsou například řádově rychlejší než relativně, tedy oproti nim, extrémně pomalé změny klimatu: Teplota za poslední století narostla v globálním průměru sotva o 1° Celsia, což je naprosto zanedbatelná změna oproti čtvrtohorám, kdy proběhlo přes 30 dob ledových a meziledových a každá z nich s podstatně větší změnou teplot. To, co trvalo celé 20. století, se událo podle nejnovějších poznatků během přechodů z dob ledových na meziledové jen za několik dekád či snad dokonce let. Dnešní druhy jsou často starší než čtvrtohory a tyto klimatické turbulence přestály bez úhony. Bohužel lidé vnímají kdekterou změnu jako něco špatného, což má ovšem svůj původ v psychologii, ne v biologii.

Ptačí urbanizace, tedy osídlování měst a vesnic opeřenci, se děje všude po světě. U nás v Evropě se týká nejen druhů, které běhají po trávnících, tedy kosů, drozdů nebo pěnkav. Třeba kavkám se ve městech líbí mimo jiné asi i proto, že zde nacházejí vhodné útesy – tedy budovy – ke hnízdění. (c) Tomáš Grim/www.tomasgrim.com

Je tedy podle vás šíření nepůvodních rostlin a živočichů pro planetu horší než narůstající teplota?

Invaze jsou historická novinka, která se v plné síle odehrává teprve posledních pár století. Obor invazní biologie, který je dnes hlavním výzkumným proudem, je však zatím příliš mladý na to, aby mohl o možných následcích invazí říct něco s jistotou. Některé typy invazí způsobily katastrofu, typicky na ostrovech, které díky své malé velikosti podléhají zkáze snáze než velké oblasti pevniny. Jinde nepůvodní druhy obsadily nevyužitý prostor: třeba takový špaček obecný způsobuje v americkém zemědělství miliardové škody, ale doložit jeho negativní dopad na původní druhy ptáků, kterým prý zabírá hnízdní dutiny, se zatím nepodařilo.

Jaký dopad tedy urbanizace a invaze mají na přírodu?

Svět je stále homogennější. S každým novým druhem, který se úspěšně usadí mimo svůj původní areál, je každý kus světa méně svébytný a čím dál více podobný jiným oblastem. Přivandrovalci, ať už rostlinní nebo živočišní, zpravidla obsazují člověkem poškozené prostředí – jsou na něj ostatně zvyklí ze svých domovin a brání tak tomu, aby se původní druhy takto narušeným oblastem přizpůsobily; nepřímo tedy omezují jejich životní prostor. Takovým vlivům nejsou ušetřeny ani oblasti, které bychom jinak považovali za bezpečné. Při návštěvě izolovaných Falklandských ostrovů v jižním Atlantiku mě šokoval údaj, že z tamějších 350 druhů rostlin je celá polovina nepůvodních!

Když se to tak vezme, ptáci se musejí potýkat s mnoha negativními vlivy. Jak byste zhodnotil jejich celkovou situaci ve světě?

Toto je hodně široká otázka, proto si spíše dovolím poznámku k hysterickým reakcím veřejnosti na zprávy typu „polovina ptačích populací tam i tam klesá“. Je třeba mít na paměti, že populace všech druhů ptáků klesají a stoupají, paradoxně i tehdy, když se nic ohrožujícího neděje. Měli bychom se spíše ptát, jak moc a jak dlouho mění konkrétní druhy svou početnost a zdali se takové trendy liší v různých prostředích.

Špaček obecný je jediný skutečně „náš“, tedy přirozeně původní, ptačí druh, který dnes díky lidské hlouposti a rozpínavosti obývá všechny kontinenty. Tohoto jsem potkal v Jihoafrické republice. (c) Tomáš Grim/www.tomasgrim.com

A liší se v závislosti na prostředí?

Bohužel ano. Prudce klesá rozmanitost zemědělské krajiny, ve které vysazování lesů je asi to úplně poslední, co by ochraně přírody mohlo pomoct. Představa, že příroda rovná se les, je blud, který škodí ochraně přírody možná nejvíc. Odvádí totiž pozornost od nelesních stanovišť, která jsou nejvíce ohrožená. To je u nás perfektně doloženo na ptácích, motýlech a dalších živáčcích. Platí to i celosvětově: nejohroženější nejsou lesy a tropy, ale naopak stepi a mírná pásma.

Opravdu?

Když se podíváte z jakékoliv české silnice, co vidíte? Spoustu pokusů o les, které spíše připomínají pole na dříví, a jen umělé kulturní „stepi“, tedy polní plantáže, kde se žít nedá. Původní stepi prakticky vymizely. Na deštné lesy úplně zapomeňte – ty nejsou prakticky v žádných výstupech z odborných analýz ohroženosti různých prostředí a míst, ale jen v mediálních kampaních. A pokud byste trvala na deštných lesích, nebude to ani omylem Amazonie, ale Borneo a jiné části tropické Asie. Je velmi nešťastné, že média i mnohé ochranářské organizace svým lesocentrickým přístupem a ikonografií Amazonie ochraně přírody aktivně škodí.

Jak to, že deštné pralesy nejsou ohrožené? Vždyť se v nich nachází mnohem větší druhová pestrost než v celé Evropě dohromady a pokud zmizí, bude to nenávratná škoda.

Nic takového netvrdím: že jeden člověk běží rychleji než druhý taky neznamená, že ten druhý stojí. Ohrožené je prakticky jakékoliv prostředí, které nám přijde na mysl. Jde o to, jaká je míra té ohroženosti. Když seřadíme biomy, tedy velkoškálové typy prostředí, podle ohroženosti, skončí lesy na posledních příčkách. Z toho samozřejmě nijak neplyne, že nejsou ohrožené, ale to, že jsou celosvětově ohrožené mnohem méně než nelesní prostředí.

Podobně to dopadne v žebříčku různých typů lesů: nejohroženější jsou sucholesy, lesy deštné relativně méně. I když se soustředíme jen na „deštňáky“, opět to nebudou vlhké lesy americké, ale nejvíc ty asijské, pak africké a až nakonec americké. Dokonce i v rámci Jižní Ameriky bude Amazonie opět na konci – nejohroženější jsou deštné lesy v Andách. Není vůbec divu. Amazonie je obrovská a to ji alespoň zatím chrání. Z Amazonie bylo degradováno cca 20 % plochy, ale takzvané atlantské deštné lesy východní Brazílie, které jsou ještě mnohem starší než ty amazonské, zanikly úplně z 95 %!

Městští ptáci nejsou, navzdory očekávání, jen nudně šedohnědí vrabci či unyle šedí holubi skalní. Třeba sameček tyranovce rubínového (Pyrocephalus rubinus) svojí červenou doslova bije do očí – nejen do očí vesničanů, ale i obyvatel měst, kteří se jím můžou pokochat od Mexika po Argentinu, odkud obrázek pochází. (c) Tomáš Grim/www.tomasgrim.com

Proč tedy ochranářské organizace vytvářejí falešnou představu, že musíme bojovat právě za pralesy a že čím více lesa budeme mít, tím lépe?

Příčin bude mnoho, různě starých. Západní evropská společnost patří k okruhu hyletických kultur, které se vyvíjely primárně v lesním prostředí. Během několika tisíciletí se lesy staly naším „domovem“, což se odráží v mýtech, pohádkách a kulturních artefaktech. Z toho nejspíš plynou navazující představy o dobru lesa. Setrvačnost a sílu takových „pravd“ je dobré nepodceňovat, měli bychom se na ně ale dívat kriticky, tedy ve světle současných reálií. Třeba toho, že drtivá většina kriticky ohrožených druhů fauny a flóry u nás nejenže les nepotřebuje, ale les těmto ohroženým ubírá životní prostor a de facto je likviduje.

I přesto většina ptáků žije v tropech. Co pro jejich ochranu můžeme udělat?

Je celá řada organizací, z českých například Kedjom Keku Martina Mikeše, která v tropech pomáhá, přičemž většina je zahraničních. Už jako student jsem věnoval prakticky veškeré své tehdejší úspory britské organizaci Durrell Wildlife Conservation Trust, kterou založil Gerald Durrell, známý spisovatel a průkopník dnešního na ochranu přírody zaměřeného formátu zoologických zahrad. Pro mě byl a zůstává Durrell obrovskou životní inspirací – i z hlediska přesvědčení, že základem ochrany přírody je její popularizace. Sebelepší ochranářský projekt je málo platný, když v další generaci lidé zapomenou, že ochrana přírody není jen morální povinnost, ale v podstatě sebezáchovný krok. Možností je i dobrovolnická práce přímo v terénu, jak ukazuje v Africe Arthur Sniegon nebo na Borneu český primatolog Stanislav Lhota (rozhovor se Stanislavem Lhotou najdete na mém blogu, pozn. Veronika Perková).

Co dalšího kromě finančního příspěvku nebo dobrovolnictví byste doporučil lidem, kteří chtějí ptákům pomoct?

Možností je řada a nejlepším rozcestníkem je Česká společnost ornitologická (ČSO). Ta chrání nejen ptáky, ale skrze ně celé naše životní prostředí, jak je patrné například z petice za zdravější zemědělskou krajinu. Ta jde právě do finále – získala masivní podporu veřejnosti a má silný potenciál něco skutečně změnit. Pod vedením ČSO se můžete zapojit i do některého z projektů občanské vědy. Laici mohou přispět k poznání populačních změn našich druhů ptáků v projektech sčítání ptáků na krmítku, tam může pomoct i úplný začátečník, nebo LSD – to není žádný drogový večírek, ale „Liniové sčítání druhů“; projekt je to spíše pro pokročilejší. Bez znalostí početnosti konkrétních druhů a jejich změn ani nejde žádnou ochranu přírody provozovat.

Můžete pomoct i v zdánlivých drobnostech: třeba polepit vražedně velké okenní tabule UV nálepkami, které lze zakoupit právě od ČSO. Běžně užívané siluety ptáků jsou vyhozené peníze a falešně dobrý pocit z pomoci, která nefunguje. Nebo prací přímo v terénu při údržbě Josefovských luk. Jde o první a největší soukromou rezervaci v ČR, která vznikla a rozvíjí se i díky členským příspěvkům a finančním darům. Sponzorem může být každý – myslím, že nikdo není tak chudý, aby nemohl přispět na dobrou věc… A každý příspěvek je lepší než žádný!

Zdánlivě nudná scénka – kos na trávníku. Jenže ten záběr jsem fotil v Austrálii, v Melbourne. Nepůvodní kos na trávníku z nepůvodní travní směsi a dokonce i ta žížala je nepůvodní, zavlečená z Evropy! Fotka z Austrálie a nic v záběru z Austrálie není… smutný doklad, kam až může invazní katastrofa zajít. (c) Tomáš Grim/www.tomasgrim.com

Víte o nějakém projektu na záchranu ptáků, který se vyloženě podařil?

U nás byl skvěle zorganizovaný projekt záchrany sýčka obecného – od občanské vědy, přes popularizaci i aktivní práci v terénu, která začíná mít kýžený účinek. Sýček byl dříve běžnou ozdobou naší zemědělské krajiny, ale od 80. let ubyl tak, že se dalo očekávat, že brzy vyhyne. Je to takový „lakmusový papírek“, který ukazuje, jak se zemědělská krajina katastroficky zhoršila přímo před našima očima. K vymření sýčka u nás snad nedojde – negativní trend se podařilo zastavit Martinovi Šálkovi a jeho kolegům až v posledních letech díky vyvěšování budek a omezování prostředí, které sýčka ohrožuje: smrtící pastí je pro tuto sovičku i tak zdánlivě nepodstatná věc, jako je nezakrytý sud na okapovou vodu. Určitě není vyhráno: zastavení poklesu je jedna věc, ale „resuscitace“ populací sýčka na dlouhodobě udržitelnou úroveň si vyžádá ještě hodně úsilí.

Na závěr by mě zajímalo, co byste se během vašeho života o ptácích ještě rád dozvěděl?

O ptácích víme mnohem více než o jakékoliv jiné skupině zvířat, včetně nás, savců. Přesto si ornitologové až v posledních dekádách uvědomili, že ti nejlépe probádaní ptáci světa, třeba naše sýkora koňadra, žijí úplně jinak než ptáci tropičtí. Přitom v tropech žije 4 z 5 druhů. Je to jako kdybychom všechno o Češích věděli z výzkumu Hanáků. Tak jako Hanáci vypovídají pramálo o tom, jak normální Čech mluví a jak se třeba dříve odíval, tak málo vypovídají sýkorky a kosi o tom, jak žijí ptáci – tedy opeřenci obecně. Tropická ornitologie se rozvíjí až v posledním čtvrtstoletí, takže se máme ještě na co těšit, včetně kompletního přepisování učebnic…

Tomáš Grim / www.tomasgrim.com / (*1973) je biolog, který procestoval přes 70 zemí a navštívil všechny kontinenty. Je spoluautorem knihy o kukačce, která byla ve Velké Británii oceněna jako druhá „Nejlepší ptačí kniha roku 2017“. Za propagaci a popularizaci ornitologie u nás i ve světě letos získal Cenu ČSO. Je aktivním ptáčkařem a v tomto koníčku drží český národní rekord – pozoroval přes 4 000 ptačích druhů. Zkoumá hlavně vztahy mezi kukačkou a jejími hostiteli, stěhování ptáků do měst a ptačí invaze v různých zemích celého světa. Více informací najdete na jeho stránce.

Abych se o ptácích dozvěděla ještě něco více, po tomto rozhovoru jsem zašla do knihovny a půjčila si knížku Genialita ptáků od Jennifer Ackermann (vřele doporučuji!) a zhlédla legrační TED talk od známého britského ornitologa Tima Birkheada.

Úvodní fotografie: (c) Ondřej Prosický

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s

%d bloggers like this: