Eva Kušíková: Po lokty v břichu a po kolena v krvi

Běžně pracovala 18 hodin denně, obědvala o půlnoci a spala pod nebem, na kterém se proháněly bombardéry. To vše, aby zachránila životy lidem v Afghánistánu, na Haiti a v Iráku, a předala co nejvíce zkušeností místním doktorům. Vítejte ve světě slovenské lékařky Evy Kušíkové, která s organizací Lékaři bez hranic jezdí na humanitární mise a jinak pracuje v banskobystrické nemocnici.

Kdy vás poprvé napadlo, že byste chtěla jet na humanitární misi?

Byla jsem ještě dítě. Měla jsem romantickou představu o doktorech, kteří se v poušti a blátě snaží zachránit svět, což tak ve finále vůbec není. Filmové příběhy jsou značně zromantizované a nadsazené. Ve skutečnosti jde o něco mnohem prostšího – pomoci lidem v dané chvíli na daném místě.

Jak dlouho trvalo než se vám tento dětský sen splnil?

Trvalo to 25 roků. Na vysoké škole jsem sice o organizaci Lékaři bez hranic slyšela od svých spolužáků, ale tehdy to pro mě byla ještě vzdálená meta. Neměla jsem státnice, atestaci ani pracovní zkušenosti. Takže až jsem po letech splnila všechny odborné a papírové předpoklady, začalo se to rýsovat konkrétněji.

Co vás přimělo se přihlásit?

Nastal ten pravý čas, kdy se mi to zdálo jako krok dál nebo možná úkrok stranou. Chtěla jsem zkusit dělat svou práci v jiných podmínkách.

S českým chirurgem Tomášem Šebkem ošetřuje Eva K. postřeleného chlapce v nemocnici v afgánském Kundúzu
(c) Eva Kušíková

Jaké byly reakce vaší rodiny a přátel?

Podpořili mě, i když samozřejmě z toho byli vyděšení. Pokaždé, když jedu na misi, mají strach, ale od toho je rodina.

Nikdy jste si to nemusela vybojovat?

Ne, kupodivu mě podporovali i lidé v práci. Od některých z nich jsem to ani nečekala. Pomáhat uprchlíkům, aby se neutopili ve Středozemním moři, je pro mnohé kontroverzní, ale jít pomáhat lidem do války tak vnímané není. Takže mně v tom lidé nebránili, naopak.

Co jste musela udělat pro to, abyste mohla odjet?

Klasické papírovačky ve stylu životopis, motivační dopis, ověření specializace, testy jazykových znalostí, záznam z trestního rejstříku. Účastnila jsem se informačního večera a ve Vídni jsem absolvovala jednodenní assessment centrum, aby si ověřili, jak se chovám pod tlakem. Jakmile mě vzali, ocitla jsem se na seznamu lidí, kterým zasílají konkrétní nabídky.

První nabídku, kterou jste obdržela a přijala, byl Afghánistán. Jaké to tam bylo?

Všechno pro mě bylo nové – lidé, země, kultura, způsob práce. Byla to prostě první mise.

Eva K. s místními kolegy v Kundúze společně s malým pacientem, který dostal zásah elektrickým proudem a byl úspěšně zresuscitován
(c) Eva Kušíková

Jak vypadal váš běžný den?

V zásadě, když se nic velkého neděje, je to podobné jako tady. Ráno jsem se probudila, umyla, nasnídala, jela do práce, kde jsme začali vizitou, prošli si operační program a pak řešili jednotlivé případy. Tento rytmus vám ale dokáže nabourat to, když jste jediný anesteziolog v nemocnici a mimo určený rozvrh se něco stane. Najednou nemůžete počítat se sedmi hodinami spánku a obědváte o půlnoci. Doma mě může zastoupit dalších 50 anesteziologů, ale na misích jsem byla většinou jediná.

Tomáš Šebek psal ve své knize Mise Afghanistán, že má síly vypočítané na poslední minutu a pokud neodletí letadlo, odpilotuje ho sám. Chtěla jste během mise někdy sbalit batoh a odjet domů?

Nepamatuji si, že bych chtěla odejít, ale vím přesně, o čem hovoří. Jedete na totální doraz, nemáte energii na nic a těch pár hodin spánku vám nabije baterky na zbývajících pár dní.

Co vás drželo, abyste zůstala navzdory velkému vyčerpání?

Bylo jasně dané, kdy odlétám. Odjet dříve by pro mě byla prohra. Naštěstí jsem měla velkou oporu u místního personálu, který mě podržel.

Kdo byl vaší největší oporou?

Nebyl to nikdy jeden člověk. Postupně jsem se naučila, že se musím aktivně starat o ostatní a oni se pak postarají o mě. Co se týká odborné opory, tu jsem hledala hlavně u chirurgů. S chirurgem Tomášem Šebkem jsme se stali přáteli. Udržovala jsem kontakt s rodinou a přáteli, ale dávala jsem si pozor, abych netrávila hodiny na Skypu a Facebooku. Snažila jsem být co nejvíce s místními.

Eva K. s malou pacientkou zraněnou při výbuchu během Bitky o Mosul, Irák 2017
(c) Eva Kušíková

Afghánistán i Irák jsou velice nebezpečné země. Měla jste strach o svůj život?

Ano, samozřejmě. Nejvíc jsem se bála v roce 2017, kdy jsem šla do Iráku. Tou dobou se tam používaly chemické zbraně. Tam mně hodně pomohla moje víra v Boha, protože jsem si řekla, že nad tímto ani nad mnohými dalšími věcmi nemám kontrolu. Odvaha neznamená absenci strachu. Odvaha je, když děláte něco navzdory tomu, že se bojíte.

Mnozí lidé byli zmrzačení po atentátech. Jak jste se vyrovnávala s tím, že jste viděla tato zvěrstva?

Neměla jsem tendence vysvětlovat si, proč to Bůh dopustil, nebo jestli to je svobodná vůle člověka, nebo proč je svět takový, jaký je. Ano, tyto věci se dějí, ale neznamená to, že musím najít nějaký smysl války a utrpení. Snažím se spíše najít něco, co s tím můžu udělat já. V tomto ohledu je pro mě zajímavá knížka Dotkni se ran od Tomáše Halíka, který říká, že rány světa jsou místo, kde je možné se dotknout Boha a zažít víru jinak.

Co pro vás bylo na misích nejtěžší?

V rámci svého povolání a oboru resuscitační medicíny pro mě není nové zažívat těžké úděly a úmrtí lidí. I u nás máme mnoho lidí, kteří dostali zle rozdané karty. Pro mě byl nový ten kontext. Jak se vyrovnat s tím, že nemůžu pomoct někomu, komu bych na druhém konci světa pomohla, a s tím, že trpí přičiněním a zaviněním jiných lidí.

Co vám naopak dělalo největší radost?

Když makáte jako fretka a na konci máte dobrý pocit z toho, že se podařilo člověka zachránit. To platí jak pro práci na misích, tak doma. Když se nám přijde ukázat pacient, o kterém jsme si mysleli, že umře, nabije nás to energií. Lidé nemusejí nosit drahé dárky, stačí se prostě přijít ukázat a pozdravit.

Eva K. s místními kolegy v Kundúzu
(c) Eva Kušíková

Jaký je návrat domů? Co při něm prožíváte?

Úlevu, že už nemusím být zodpovědná za všechno, že můžu vypnout telefon a vyspat se. Užívám si bezpečí a známost prostředí. To, že nemusím myslet na každý svůj pohyb. Jsem ráda, že mám teplé jídlo, jiné než rýže s rýží.

Zažíváte taky kulturní šok?

Ano. Největší kontrast je typicky na letišti. Za pár hodin jízdy autem se z rozbombardovaného Mosulu najednou ocitnete v konzumním světě, kdy vám v letadle nabízejí parfém za zvýhodněných 300 dolarů, zatímco máte v batohu ještě hromadu nevypraných věcí, špinavých od krve.

Co si v tu chvíli říkáte?

Snažím se to neodsuzovat. Spíše mě to vede k zamyšlení nad tím, co se stalo v tomto dříve fungujícím multikulturním městě, které teď vypadá jako Drážďany po druhé světové válce. A ptám se sama sebe: Co stačí, aby se z naší multikulturní a poměrně vyspělé mírové společnosti stalo toto?

A máte na to odpověď?

Nemám, ale říkám si, že o tom aspoň musím mluvit. Proto dělám rozhovory, diskuze a přednášky. Znáte tu větu, že k vítězství zla stačí, aby dobří lidé neudělali nic? A aby něco proti zlu dělali, musí o něm vědět a naučit se ho rozeznat. Loni jsem měla na jednom lékařském kongresu přednášku s názvem Na západní frontě klid, takže jsem si po letech znovu přečetla Remarquovu stejnojmennou knihu a tam jsem našla větu, že teprve v nemocnici člověk pozná, co je to válka. Je to tak.

Jste misemi nějak poznamenaná?

Pokud myslíte posttraumatickou poruchu, tak to ne. Ale zpracovávání zážitků a informací je dlouhodobý proces.

Vchod do nemocnice v afgánském Kundúzu, kde Eva K. pracovala, a která byla v říjnu 2015 vybombardovaná
(c) Eva Kušíková

Cítíte se jiná?

Jistě. Jsem jiná, než jsem bývala. Jsou věci, o kterých se nemůžu bavit s lidmi okolo sebe, protože to nepochopí. A proto je probírám s kamarády, kteří už na misích byli. Ale to platí i o práci lékařů obecně. Jako já nemůžu pochopit horníka, učitelku a prezidenta, oni nepochopí, jaké to je, když jste po lokty v břichu a po kolena v krvi.

Co s vámi tato zkušenost udělala?

Jsem mnohem méně naivní, hlavně od doby, co zničili afghánskou nemocnici, ve které jsem pracovala. Věděla jsem, že válka je špatná, ale zjistila jsem, že je to opravdové zlo. Snažím se také mnohem více hledat důvody lidského konání. Když někdo udělá něco, čemu nerozumím, zkusím se zamyslet nad tím, jaké důvody pro to měl.

Vidíte ve své práci na Slovensku smysl?

Ano. Je to jiný typ práce, ale to neznamená, že nemá smysl. Jen je někdy hluboko ukryt pod nánosem administrativy, která dělá z medicíny něco, co by neměla být.

Je pro vás práce pro Lékaře bez hranic životní poslání?

Ne. Pro mě je v životě důležité být dobrou doktorkou a pokud to umím využít v místech, kde není možné pro každého vycestovat, tím lépe. Ale není to moje poslání. Mé poslání je pomáhat lidem, pokud to jde. Nezáleží na místě.

Anestezioložka Eva Kušíková (*1980) jezdí na mise s Lékaři bez hranic od roku 2012. Vystudovala 3. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy, poté pracovala v pražské Fakultní nemocnici Královské Vinohrady a v roce 2014 se vrátila do rodné Bánské Bystrice, kde působí v tamní fakultní nemocnici. Doposud se zúčastnila pěti misí. V Afghánistánu a poté na Haiti působila jako vedoucí lékařka jednotky intenzivní péče, na své druhé afghánské misi také jako vedoucí lékařka urgentního příjmu traumacentra. Na svých posledních dvou misích působila jako anestezioložka na severu Iráku – v nemocnici v Mosulu a také v Sinuni. 

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s

%d bloggers like this: